close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nedoručitelný dopis

28. listopadu 2011 v 2:06 | Anny Goddess
Drahý Jozífku,
Píši tenhle dopis i když vím , že si jej asi nikdy nepřečteš, neznám adresu ani nevím kam jej poslat.Velmi často na tebe vzpomínám, chybí mi to jak si mě umel rozesmát , byl jsi slunce mých dnů ,milovala jsem tvoji přítomnost i vyprávění, škoda , že jsem tehdy byla hrozné střeštiprdlo, které až časem zjistilo jak moc jsi pro ni znamenal. Proč na všechno co nás činí šťastnými musíme přijit až když je to nenávratně pryč? Vzpomínáš Jozífku, jaké to bylo, když jsme se setkali v kavárně pod Petřínem? Několikrát ji už zavřeli a pak otevřeli zase novou s jiným názvem. Je jedno jak se jmenuje teď, ale je naše a navždy zůstane. Vzpomínám na to jak jsi mě chtěl naučit líbat a já se vždy řehtala jak pominutá , Nikdy nezapomenu na to jak jsme stáli na eskalátorech a tys mi říkal "to se musíš nejdřív jen tak lehce zaklonit, lehce se dotknout rty a to pak už půjde samo" pak měla následovat praktická ukázka, kde v momentě kdy se naše rty přiblížili já dostala záchvat smíchu , pokusů bylo několik ale všechny marné . Povídal si a psal o tvých láskách ,ach tys uměl tak krásně vyprávět bylo v tom tolik lásky , že jsem těm holkám vážně záviděla. Ony to mohly prožít i když ten příběh většinou končil smutně, vzpomínky nám nikdy nikdo nevezme. Vzpomínám jak jsem si kupovala bundu a tys mě pozoroval byla to velká legrace . Od té doby vždy, když si kupuju bundu vzpomenu si na tebe, tehdy to bylo pro mě moc těžké období , všechno se mi v životě zhroutilo. Musela jsem se rvát se vším, byl jsi jako slunce v temných dnech. Pamatuješ na setkání u Ludvíka XXIV ? Nepoznal si mě, musela jsme na tebe zamávat abys pochopil, že jsem to já , dodnes si myslím že jsi to udělal schválně abych měla radost . Pravda je, že jsi mě poprvé viděl namalovanou , ale i tak … Je to už deset let a nejde zapomenout , dokonce ani na to jak jsi mě pořád pošťuchoval a dělal sis ze mě legraci. Když ses párkrát objevil u mě v práci, můj vždy z kanceláře slyšel smích, on moc často mě takovou nezažil a dokonce se jednou zeptal, co na tobě vidím. Ano je pravda, že asi žárlil, ale spíše na ten smích.. Možná by 90% žen volilo typově jeho, ale tys prostě jsi uměl něco co on ne, dokázal si mě rozesmát. Ne nebyla jsem smutná princezna, ale v tom období temna bylo pro mě tohle jako morfium na bolest. Vždycky si říkal, že bys měl otevřít školu lásky , vyučoval bys tam jak líbat, jak se chovat k holce, jak ji rozesmát, samé důležité předměty a já ti s úsměvem pokyvovala hlavou a tak jsme si povídali a povídali …
Jednou přišel dne kdy člověk ví, že bude smutný ,ale netuší jak moc jej ten smutek zasáhne. Když ses přišel rozloučit a odjížděl si za Evelínou do Itálie, moc jsem Ti to přála a zároveň i záviděla jak jsi byl nádherně zamilovaný , Tehdy mi začalo docházet, jak moc mi budeš chybět , jak můj život zevšední , protože přicházím o slunce , o energii, o rádce .. Co já pitomostí bez tebe nadělala .. Dnes se usmívám a říkám si kdybys mě tehdy viděl, určitě by ses na mě zamračil a řekl "Ančo ty jsi to zase zmastila viď ? Bys zasloužila" A ja bych našpulila tu svoji pusu jako, že jsem uražená a naštvaná, vždycky ses tomu začal hrozně smát a já to nikdy nevydržela díl než minutu a smála se s tebou. Jenže co už, je to život a já tě nedokázala ani nechtěla zastavit, protože ty jsi našel lásku, když jsi mi jednou zvolal, že na chvíli přiletíš, byla jsem moc šťastná, že Tě po dlouhé době uvidím . Když jsem Tě ale uviděla, chtělo se mi plakat jako malé holce, nebylo to štěstím, byl si vyhublý na kost, vůbec bych Tě nepoznala, byl si smutný a já zjistila , že neumím to co ty , nedokázala jsem Tě rozesmát. Strašně moc jsem Ti chtěla pomoct, ale najednou mi smutně docházelo, že netuším jak. Cpala jsem do tebe bábovku s čajem a plácala nesmysly, abych tě rozesmála. Moc to nešlo protože tam uvnitř byla spousta smutku z toho co jsem viděla… Byl to smutný pohled na to co dokáže udělat láska. Od chvíle cos odjel zpátky za Evelínou, jsem Tě neviděla jen jednou jsi mi psal od nějakého kamaráda , nechal jsi mi tvůj mail ,ale asi byl špatně, protože odpověď mi nikdy nepřišla.. Bydlím , teď jinde , žiju jiný život , zda lepší či horší život lze říct těžko, ale zatím žiju , pořád dokola si čtu tvé povídky a přemýšlím jak vrátit čas … Asi by ses zlobil , že se pořád vracím do minulosti , jednou si říkal " člověk musí pořád jít dál aby našel to svoje štěstí , na každého někde čeká , když se, ale pořád vracíš a nejdeš dál pak nikdy k němu nedorazíš anebo to potrvá moc dlouho" asi budu typ slimáka , protože se občas zahřeju tam, kde mi bylo hezky.
Někdy si říkám, kde asi jsi, kde Ti zase nějaká holka láme srdce a ty ji krásně vyprávíš o životě lásce a všem co prosluní její život a posílí její víru , že láska je věc úžasně nadpozemská a já ji tiše závidím. Víš , že než jsem Tě poznala jsem neuměla říct , miluji Tě nebo ukázat své zraněné city a bože já se neuměla ani líbat , spoustu si mě toho naučil a ve spoustě věci zasel myšlenku, která prorážela dlouhou cestu aby se stala skutečností ..Ano Jozífku už umím líbat, ne tak šup šup,ale tak jak jsi mě to učil, taky jsem zjistila , že je pár typů se kterými bych prolíbala celý život. Asi víš, o který typ jde, ano správně o ten, jehož rty jsou hebké a teplé chutnají jako medová pomáda, točí se ti hlava a v ní se tetelí mozek rozkoší. Už vidím, jak se lišácky usmíváš , ale nemysli Jozífku to není s každým, když jsem to zažila s jedním týpkem a podlomili se mi kolena.. mno je fajn to najít , horší je pak vidět, že ten týpek se vzápětí žene za jinou sukní, protože si na něm neumí udělat uzel. A největší ironií jsou slova, že mi nechce ublížit a rovnou mi zlomil srdce a počtvrté se oženil s jinou.:)
Když nad tím tak přemýšlím, nebyl jediný kdo se ve vztahu semnou stihl oženit ,ale s tím už jsem pár soubojů historek vyhrála, a nesměj se je strašné sedět u svého milého doma cpát se pizzou a slyšet " Miláčku chtěl bych Ti něco říct" znáš mě, takže víš, že jsem spolkla sousto a z legrace plácla "že jsi ženatý?" ano asi bys mi pleskl, protože bych měla vykouzlit usměv a očekávat krásnou chvíli, ale čti dál… on se zkoumavě na mě podíval, já na něj a najednou jsem viděla, jak drží v ruce snubní prstýnek , ne nebyl pro mě.. On se tázavě zeptal " jak to víš?" opět jsem žvýkala pizzu, aby mi necvakla brada o zem a v duchu se snažila omluvit jej, že je třeba ženatý už dlouho a nežijí spolu a trvalo mu půl roku než se odhodlal mi to říct. Vzhledem k tomu , že jeho byt byl staromládenecký a ženu asi viděl až s mým příchodem jsem něco takového předpokládala, navíc jsme byli spolu půl roku a až na jedno sobotní dopoledne skoro pořád. Pak jsem se zeptala jak dlouho a on odpověděl "14dnů"… ops došlo mi, že to bylo ono sobotní dopoledne, takže svatební noc byla semnou, tento krutý žert jsem dovedla do nejkrutější pozice, když jsem si to zase v duchu omlouvala, že jsou asi spolu hodně dlouho a udělali to, protože jim to přišlo jako dobré řešení a tak poslední hřebíček do rakvičky jsem zatloukla otázkou "jak dlouho jste spolu ?" odpověď byla mega drsná "4měsíce" my byli spolu půl roku, takže ten kdo umí počítat se baví . Odpověď na to co tam vlastně dělám teď já, jsem zaslechla už jen z chodby "já tě miluji chci být s tebou" tak jsme jen sarkasticky odsekla "díky ale v téhle tragikomedii mi hlavní role právě skončila".
Vidíš jak ten život mastím a to jen proto, že hledám to slunce co hřeje, dlaň která hladí a laskavá slůvka co potěší . Když někdy najdu v někom aspoň kousíček tebe, tak se pak zapomenu a otevírám pomalinku duši v naději, že zase přijde slunce, ale jen občas se paprsek vyhoupne za mrak a pak přijde ledová smršť. No jo vidíš, prší mi v duši a slunce málo suší a ještě míň hřeje. Vždycky si říkal, že jednou pošlu to slunko dál, že jednou musím … Dal jsi mi o vánocích 2002 korunu z roku 1912 pro štěstí, abych ji pak hodila do hluboké vody až budu šťastná nebo dala své dceři až bude velká. Povídal jsi mi příběh o tom, jak se dávala kdysi do války pro štěstí , mám ji pořád, ale neboj taky půjde do světa až přijde její čas. Onehda, to bylo jaro a jsem slyšela hrdličky. Moje babička vždy když jsem byla malá a slyšela hrdličky říkávala slyšíš volají "Jozífku , Jozífku" a dnes se tomu musím smát, protože jak jsem slyšela nejsem sama komu tak moc scházíš...
Když jsem začala psát tenhle dopis sluneční paprsky prosvítali mezi mraky , pak se během pár okamžiků prohnal uragán, vzal vše pro co jsem dýchala , vzal sebou víru i naději... Po bouři zavládlo ticho, zůstal jen zmatek a spousta nezodpovězených otázek... Psala jsem tenhle dopis protože jsem se chtěla rozloučit a poděkovat, za to že jsem byť jen na chvíli mohla poznat někoho tak výjimečného jako jsi byl ty.

Navždy s láskou Anna xxx
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.