Nastala doba, kdy po velkém třesku přijde ticho, jediné co zůstalo je zmatek v duši a bolest otevřených ran které se budou jen stěží hojit. Jednou možná přijde čas, kdy se rána zahojí, ale jizva bude pořád připomínat tu chvíli bolesti. Tento rok byl pro mě jedním velkým stresem, tolik věcí co se událo tolik ran, jež mě postihlo a já přesto dýchám. Ležím v posteli a koukám do stropu. Přemýšlím, co bude dál, jestli vůbec něco bude. Ne nečekala jsem, že je život procházka růžovou zahradou, ale někdy až neskutečně rychle dokáže sejmout, čím je člověk starší tím hůř se vstává. Doba je jiná a my jsme jiní, měníme se ze dne na den, těžko říct zda jdeme s davem či nás jen citová deprivace této doby donutila podřídit se …
