Dnes byl zvláštní den, teda probíhal celkem běžně chaoticky a pracovně , až při jedné pracovní cestě se stalo něco neobvyklého.
Šla jsem po chodníku s kolegou a o něčem jsme mluvili, najednou jsem uviděla jak se na mne upjatě dívá celkem sympatický muž, mluvící do mobilu. Také mne na něm něco upoutalo, v hlavě mi probíhala databáze všech co znám, čím víc jsem se blížila, tím víc mi docházelo , že se opravdu dívá na mne. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale nešlo to, něco mne nutilo dívat se do jeho očí, čím víc jsem se blížila, tím víc se naše oči probodávali.. Najednou ani nevím jak se to stalo, začali jsme se na sebe usmívat. Nikdy, přísahám nikdy, jsem tohle nezažila, když jsem procházela kolem něj něco mi řekl..
Zabte mne nevím co to bylo, šla jsem dál, až asi po 100m mi došlo , že vlastně nevím kdo to je ani nevím co říkal. Začala jsem uvažovat zda na mně není něco k smíchu a on se v podstatě neusmíval, ale smál. Koukla jsem na kolegu, který tenhle divný moment bedlivě pozoroval. Neshledal na mne žádnou závadu a celou situaci komentoval slovy je ty se umíš hezky usmivat , to jsem vůbec netušil...
SHRNUTO : Nevím kdo to byl a ani co mi řekl , ale ten pocit, když se něco takového stane, bych Vám opravdu přála zažít..Je to jako když se rozsvítí vánoční stromeček...:-)