close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pak, většinou bývá pozdě

17. května 2008 v 11:38 | Anny Goddess
Někdy v životě potkáváme lidi, jež nám ze začátku vadí, někdy jimi pohrdáme nebo se jim vyhýbáme... Časem však zjistíme, že tam uvnitř je něco co nám je nečiní nepříjemným, začneme je akceptovat, nemilujeme je, jen jsme je začali snášet...A pak, pak najednou přijde den a oni odejdou z našeho života...Ptáme se proč? Snad proto, že jsme je neposlouchali, viděli jen chyby, aniž bychom si uvědomovali, že mi sami nejsme neomylní. V duchu vzpomínáme, jak jsme je viděli měnit se, z opovrhování si je začali vážit, i když jsme jim to nikdy neřekli/ovšem, nikdy si nepřipustíme, že možná naše mlčení byl ten důvod/. Teď jdou směrem, jenž není náš.
Začínáme cítit bolest, lítost, nenávist, cítíme se ublíženi a opuštění. S hrůzou si uvědomujeme jak nám chybí, Najednou začneme postrádat i maličkosti, jež nám tolik vadili. Zjišťujeme, že se všemožně bráníme připustit tu šílenou myšlenku, jež nám permanentně probíhá mezi hlavou a srdcem. Bolí nás každá vzpomínka, marně se ji snažíme nahrazovat budoucností, ubližujeme jim, aby neviděli jak naše srdce krvácí, hrajeme si na hrdiny, aby nikdo nepoznal jak zraněni jsme. Spálíme všechny mosty, jen aby ten kdo tady není, nenašel důkaz o tom, že naše srdce cítilo víc, než jsme si chtěli připustit...
Jednou možná pochopíme, že mozek srdce neutiší a je smutné, že až odstupem času budeme schopni se podívat pravdě do očí a říct "Nikdy jsem nezapomněl, jsi někdo, kdo pro mě moc znamenal, tehdy jsem to neviděl, protože bolest zaslepila mé srdce a mysl. Ublížil jsem Ti, protože jsem nechtěl, aby bylo vidět jak moc to bolelo". Nastane ticho a v očích toho druhého spatříme odlesky vzpomínek mísící se s bolestí, jež jsme mu způsobili. V tom prázdném tichu díky času, který uplynul, si nebudeme mít co říct, bude už moc pozdě, čas zpátky nevrátíme... Ubližujeme jiným a trápíme sami sebe místo toho, abychom jim prostě řekli pravdu...Už moje babička říkávala, že žít život není o tom "potom", ale teď, protože "potom" je většinou pozdě...

NEJVĚTŠÍ BOLEST, JE TA KTEROU NOSÍME V SOBĚ.
To, že někomu odpustíme, neznamená , že jej musíme milovat, objímat se s ním, mluvit s ním. Protože i přesto, že jsme mu odpustili , pokaždé když jej spatříme, pocítíme nejen bolest , ale také prázdo ... Odpouštět je božské a i když si zahrajme na boha neznamená , že musíme nutně milovat lidi jež nám v životě ublížili ...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.