close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Den 5. měsíc 4. rok 06.

17. května 2008 v 11:44 | Anny Goddess
Opět celou noc nemohla spát, v hlavě se ji pořád vynořovali myšlenky na věci o nichž přemýšlet nechtěla. Pořád opakovala dokola "Dobře to dopadne , dobře to dopadne …" jako by chtěla vymazat všechno co tam probíhalo. Cítila jak moc potřebuje aby myšlenky v hlavě ztichly. Obrátila se na záda a zhluboka se nadechla a vydechla , moc to nezabíralo. Rozhodla se , že při nádechu řekne "dobře to dopadne" a u výdechu "je to v pohodě". Podařilo se jí to jen párkrát , opět ji všechno narušila myšlenka a pak další a další. Žízeň ji donutila vstát, to že se třese zjistila až ve chvíli, kdy si musela přidržet skleničku i druhou rukou. Oči ji zalily slzy, připadala si naprosto neschopně.
Potřebovala se uklidnit , již po několikáté za noc si šla dát sprchu. Bylo ji příjemné cítit stékající proud teplé vody, jakoby ji někdo hladil a konejšil. Zastavila vodu, zachumlala se do županu, na hlavu uvázala ručník a obula tlusté ponožky. Při pohledu na hodiny zjistila, že je půl šesté, spát už jí nešlo a tak si uvařila kávu. Tiše pustila hudbu, vzala knížku a pokoušela se začíst. Nešlo to, vůbec nevnímala o čem ta kniha je. Přemýšlela spíš nad tím, co jí dnes čeká a co by měla udělat.
Rozhlédla se kolem , všimla si , že rozkvetl další čtyřlístek. Přešla vedle do pokoje, na okně viselo smějící se plyšové sluníčko, kdysi jej tam pověsila aby mohla své dceři říkat, že i když je venku ošklivo tak usíná i vstává se sluníčkem. Vzpomněla si na své děti , na to jak byly malé a jak moc ji chybí . Dnes však neplakala, jen se zamyslela a v duchu prosila boha aby je opatroval. Zapálila svíčku jako každé ráno , dávalo ji to pocit bezpečí a klidu. Dívala se do plamínku, popíjela kávu a nechala myšlenky ubíhat kam chtějí .
Zakoply u vzpomínky na poslední setkání s Tomášem. Neměl ponětí jak moc se musela snažit aby se před ním nezhroutila. Byla ráda, když vypadla z té depresivní kanceláře , nechápala jak tam mohla existovat tři roky. Bolelo ji u srdce , když viděla jak to Tomáš nedokáže skousnout. Sama tušila, že ani pro ni to nebude snadné, byla na něm závislá. Někdy dokonce pochybovala o tom , zda to vůbec zvládne. Tehdy si však nedcházelo , jak moc to Tomáše zasáhne . Zjistila to při posledním setkání , ať už se snažil skrýt gesty i slovy cokoli, v jeho očích bylo vidět trpící raněné zvíře. Měla pocit výčitek, že vůbec připustila, aby tohle všechno zašlo tak daleko. Za jiných okolností by to byl pocit vítězství, že se mu dostala pod kůži, dnes tomu bylo jinak. Rozhodla se , že mu napíše a nějak mu to vysvětlí. Dopila kávu a otevřela kufřík s kosmetikou, nikdy se moc nemalovala ,ale od chvíle kdy ji řekli, že je bledá jak smrt, zvolila variantu malby na obličej. Nechtěla aby hned každý poznal v jak složité situaci se nachází, její vlastní egoismus ji to nechtěl dovolit. Šla k zrcadlu sundala župan , namočila štětec do lahvičky s make-upem a zarazila se , dívala se na své tělo v zrcadle. Teprve dnes si všimla jak rapidně se ji změnila postava. Věděla, že zhubla podle padajících kalhot , to co viděla ji však překvapilo. Za jiných okolností by byla šťastná , ovšem teď ji bylo spíš do pláče. Opět musela zastavit emoce , nabrala make-up a nanesla několik vrstev na obličej , červenou rtěnkou si rozetřela místo tvářenky, pečlivě namalovala oči aby je rozjasnila a zamaskovala kruhy pod nimi. Konturkou si obtáhla rty, nanesla pudr , nakonec řasenkou namalovala řasy a vysušila vlasy. S konstatováním, že je vše perfektní se začala oblékat . Moc věcí jí díky změně postavy bylo velkých a tak se výběr zúžil na sukni a úplný rolák. Sbalila věci do práce a s posledním kritickým pohledem na sebe, odcházela z bytu. Sedla do auta, nastartovala, pustila rádio a z něj se ozvala nějaká písnička v niž refrén byl "za každou chvíli s tebou platím víc než se Ti muže zdát" opět se ji vybavil Tomáš, ujížděla do práce a z očí ji tekly slzy aniž tomu byla schopna zabránit. Přijela ke kanceláři, zaparkovala a v zrcátku překontrolovala svůj obličej, naštěstí po pláči nebyla ani stopa.
V práci se snažila vymyslet co bude dál ,jak to zvládne. Nic rozumného ji nenapadalo, bylo ji to vlastně jedno, jakoby propadla do apatie, v bodu kdy ji začali bombardovat situace jimž nebyla schopna čelit, stagnovala. Vzpomněla si, že musí napsat Tomášovi ,ale už nějak nevěděla co. Řekla si, že to musí být hlavně krátké a výstižné. Sedla k počítači , chvíli ji však trvalo něž si promyslela jak to seslohuje aby to dávalo smysl a pak už ťukala do klávesnice:
Ahoj Tome,
omlouvám se , ale musím tady teď řešit spousty věcí asi to znáš ze svých začátků , čím více se blížíš k finále tím větší jsou náklady a tlak. Vysvětlovat Ti cokoliv je naprosto zbytečné neb jediné co by se tím spustilo by bylo : buď neskutečná radost nebo velká starost . Protože si však nejsem jistá tvou reakci volím raděj variantu mlčení;-)
Nedělej si o mě zbytečné starosti, jsem Ti doopravdy vděčná za to co jsi pro mne udělal, a vážím si spousty věcí. Zažili jsme spolu hodně a tohle vše jednou muselo přijít, stala jsem se na tobě příliš závislou, bylo těžké to přiznat a hledat cestu jak z toho ven. Dnes už jsem z toho skoro venku jen se mi někdy zasteskne. Vím,že se cítíš zklamaný a taky vím,že Ti na mě záleželo a možná ještě záleží. Ale neboj se, jsem tak nějak v podstatě připravena podstoupit cokoli a nést za vše následky.
Pokud jsem na tebe v kanceláři byla protivná omluvám se, to víš starosti navíc mé ješitné ego /vím , že to tvé jsem Ti dávala "vyžrat", ale jak se říká "to co na druhých odsuzujeme je přesně to co sami děláme"/ promiň.
Zatím se měj hezky a drž se já se taky snažím. Nedělej si starosti ono to všechno nějak dopadne, jo a Vláďu s Petrou moc nevidím mají svůj život , tak pokud budeš chtít o mně něco vědět nebo se Ti náhodou bude stýskat napiš rovnou mě budu ráda a podám Ti přesné informace, dělat to přes prostředníka je docela nemoderní;-)
Když dopsala, odeslala mail aniž by jej četla , znala se jakmile by jej začala opravovat byl by na pět stran a to nechtěla.
Vařila si čaj a slyšela, že ji přišli na telefon sms. Přemýšlela kdo si na ni vzpomněl. Psal Luboš , že bude mít čas kolem čtvrté, těšila se až jej uvidí. Za tu dobu co se znají ji nikdy nebyl tak blízko jako teď, byly doby kdy si dokonce jeho pozornost vynucovala. Teď už to nebylo zapotřebí, naopak, dokonce měla pocit, že jeho pozornost je až zbytečně velká a ona ztrácí nad sebou kontrolu. Někdy se v ní ozývali výčitky svědomí, že se vše točí kolem ní, jen málokdy z Luboše vypadlo něco osobního, nechtěla na něj tlačit. Vždy měla pocit, že mu toho musí hodně říct, byla jak chrlič s vodou, když prší.
Dopila čaj, vyřídila pár telefonátů a když ji zavolal kamarád ze Švýcarska s nímž se dlouho neslyšela měla velkou radost. Byl to velice příjemný rozhovor. Vzpomínky na tu nejhezčí snídani pod Petřínem se spojovali s ním. Mluvili snad o všem co se událo od posledního telefonátu. Smála se, když vzpomínal na jejich první setkání, bylo to před dvěma roky, dokonce si vzpomněl i na to, co ona už dávno zapomněla. Když skončili hovor, přišel čas k odchodu, vypnula počítač, umyla hrníček od čaje, uklidila na stole, zamkla a odcházela k autu.
Na schůzku z Lubošem dorazila s malým zpožděním. Když Luboš nastoupil, bylo vidět, že jeho dnešní den byl hektický. Sedl si, otevřel okýnko se slovy, že potřebuje vzduch. Chvíli zaváhala jestli v autě není smrad. Luboš prvních pár minut klel na práci a kolik toho udělal. Moc tomu nevěnovala pozornost , vychutnávala si jeho přítomnost a vůni, znala jej už pár let a i když věděla jaká vůně to je, nepoznala nikoho z těch jež ji používají, kdo by voněl stejně. Prostě pár mužů v jejím životě by dokázala podle vůně najít i se zavázanýma očima, Luboš patřil mezi ně.
Řekla si , že dnes bude poslouchat ona jeho, nechtěla mluvit o práci, věděla, že by jej to nepotěšilo. Jenže nějak se to zvrtlo , opět s ní vytáhl všechno. Necítila již žádné emoce, odevzdala se osudu a nechtěla nic řešit. Byla si vědoma toho , že za vše co udělala musí nést odpovědnost pouze ona, nechtěla myslet na to co přijde. Nelíbilo se mu to, vycítila jeho obavy a snažila se zavést řeč jinam, připadalo ji nesmyslné přesvědčovat jej o tom, že své věty nejen myslí vážně, ale i tak cítí. Přijeli k jejich oblíbené hospůdce, těšil se na pivo, ona se zatím psychicky připravovala na to, že zase bude muset něco pozřít aby se zbytečně nevystavovala přednášce. Bohužel se ji opět nevyhnula, při pohledu na jeho talíř se ji zvedal žaludek. Vynořila se v ní vzpomínka na Tomáše jak ji učil jíst, tehdy byl stav podstatně jinde, tehdy chtěla umřít. Tato vzpomínka rozpoutala následující dialog kde se probíral Tomáš. Přiznala, že jej nechce vymazat ze svého života, nahrazoval ji po celou dobu rodinu, která ji tolik chyběla. Opět se neudržela a oči se koupaly v slzách. Musela se uklidnit, bála se aby ji nezradilo tělo, aby se nezačala třást. Objednala si kávu, byla teplá a jí se ulevilo. Když viděla jak je Luboš ustaraný a jak jej bolí loket bylo ji ho líto.
Zaplatili a vyšli k autu. Pršelo, pohled na rozbouřenou Vltavu v ní vyvolával stísněné pocity z minulosti. Pokaždé když byli povodně přišla o vše na čem ji záleželo. Jediné co zůstalo byl strach, beznaděj a touha nebýt. Nasedli do auta a vyrazili do vesnice kde Luboš bydlel. Opět cítila tu příjemnou vůni, vnímala jeho slova a cítila jeho obavy, opět se neudržela a v očích se objevily slzy. Tentokrát sáhla po lahvi z vodou , musela pít cítila sucho v ústech což byl průvodní jev závratí a třesu. Poprvé za celou dobu si přála, aby už byli na místě. Když konečně dorazili na místo a zastavili, oddechla si. Ještě chvíli si povídali, při loučení se naklonila k Lubošovi a vyšpulila pusu k polibku. Snad poprvé v životě postřehla, jak příjemné teplo sálá ze rtů. Nikdy nad tím nijak neuvažovala, líbání brala spíše jako nutné zlo. Čím víc si však tento pocit uvědomovala tím víc si přála aby už vystoupil. Rukou se přiblížil k její tváři aby ji pohladil, instinktivně sebou trhla, vystoupil. Cestou zpátky se ji opět vybavila vzpomínka na polibek, úplně se zalekla toho jak ji přemáhala touha znovu a víc se přitisknout a cítit to teplo. Tentokrát se nesnažila udržet pláč, spustila jej naplno, musela zastavit a uklidnit se.
Večer přijela domu a těšila se pod sprchu, až její tělo opět pohltí to příjemné teplo. Myšlenky se zase předbíhaly a opět přišla jedna bezesná noc a tak si prostě řekla, že něco napíše aby je zklidnila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.