Ahoj,
tak se míjíme a já nějak cítím , že tady přijdeš v momentě až tady nebudu já … Život už je takový , někteří kolem sebe chodí celý život a přesto se nikdy nesetkají … ;-) Věříš na náhody , já si vždy říkám,že nic v životě není náhoda ani to dobré ani to zlé , jen vždy záleží na člověku co si z toho odnese. Víš ty dva roky co jsem nevnímala svět nebylo o tom že bych jej prospala, jen jsem si zvolila cestu po které jsem chtěla jít a najít poznání. Za ty dva roky jsem, změnila nejen život, ale také jsem hodně změnila sebe, bylo to krásné, ale i moc bolestivé. Víš spousta duchovních si volí cestu uzavřít se před světem a rozjímat, jenže málokdo z nich chápe , že právě ta nejcennější cesta je jít životem plným lidí a události , jen tak mohou pochopit pravý smysl a poznat sílu vůle a moc duše. Asi mi moc nebudeš rozumět , prostě věřím , že se člověk odkáže změnit , tak jako jsem se změnila já. Kdysi mi říkali , že jsem takový vampírek jež tahá z lidí energii a já nechápala co tím chtějí říci , bylo mi z toho smutno , protože jsem netušila co se děje . Dnes je to jinak, víme že i v tomto platí "má dáti dal" vždy záleží na tom co od toho dotyčného čekáme.. Není na světě nic jenom tak, nemůžeme jen dávat a naopak nemůžeme jen brát , vzala -li jsem někomu energii bylo to proto aby ji dostal někdo kdo ji potřeboval víc. Každý z nás je jak průtokový ohřívač vody, je to něco jako " půjčuj jen ty peníze o kterých víš , že je nebudeš nikdy potřebovat" .
Kdysi jsem byla moc zbrklá a tam uvnitř jsem trpěla , byla jsem extrovert přitom jsem měla duši introverta, dnes vím jedno nic na světě nestojí za to aby má duše musela trpět . Pokud si připustím, že svět je zlý tak zlý bude. Má cesta je ted v cíli a situace která ji dostala do cíle je velmi obtížná , je to poslední meta kterou musím překonat , je to oproštění se od toho na čem lidé lpí nejvíce , od myšlenek jež ubližují a trestání sebe za chyby jiných . Poprvé jsem rozhodnuta to ustát i za cenu ztráty všeho na čem mi kdy záleželo /kromě života/ . Vystoupila jsem řady postavila čelem , abych překonala strach . Protože strach je přesně to co člověka dokáže dohnat k věcem jež by nikdy nechtěl …
Takže teď mě čeká období kdy musím být silná a přijmout veškerou odpovědnost za to co bude , jsem na to připravena i když sama, jen matně tuším co všechno mě čeká a jak dlouho to potrvá. Nemohu si dovolit navazovat kontakt , navíc když mám pocit , že by to mohlo být velmi zajímavé , důvodem je jen to , že pak by byli i oni součástí situace a já bych musela vzít zodpovědnost i za ně.. /víš tam někde uvnitř mě je vryto , že se stáváme odpovědným za to co k sobě připoutáme/ . Pak by mne to asi hodně ovlivnilo a mohlo by mne to svázat. Možná mi teď budeš oponovat, že jsem říkala , že v životě nic není náhoda a to, že jsme se spolu setkali také ne, ale tady najdeš spoustu lidí a spoustu duší jež mluví jinak a vnímají jinak , kdysi jsem tady trávila dost času a poznala spoustu lidí a tak něco o tom vím;-) Dva roky jsem tady moc nebyla a když tak jen prohodit pár slov abych necítila tu samotu i když jsem nebyla sama. To že jsem přišla včera byla náhoda a ani nevím proč jsem se s tebou bavila ostatní takové "štěstí" neměli ;-) byla jsem unavená a přesto mi to bylo příjemné .
Kdysi jsem poznala jednoho člověka přes net , bylo to moc zvláštní setkání , ale potkali jsme se příliš brzy nebyla jsem připravená a podle toho to dopadlo.. Bolelo to a já se nechtěla vzdát , ale tehdy mi došlo , že v životě se nedá nic uspěchat, nemůžeš mít duši plnou bolesti a místo léčby ji jen zalepit náplastí, protože pak nejsi schopen doopravdy milovat a vnímat, jsi jen závislý a podřizuješ se všemu jen aby se náplast neodlepila. Myslím , že taky nebyl ještě připravený, nemohla jsem jej zasvětit do něčeho co naše energie nebyli schopny přijmout a cítit , protože mozek se oklamat dá ale duše ta nikoli. I přesto všechno pro mne společné chvíle byli nezapomenutelné a vždy, když mi bylo těžko vzpomněla jsem si na to teplo uvnitř, které jsem tehdy cítila a věděla jsem, že to zvládnu. Po tomhle zážitku jsem změnila život , ostříhala jsem své dlouhé vlasy jež byli mou pýchou , vzdala se cesty jež mohla být jednoduchá a pohodlná , vzdala jsem se venkovní krásy abych mohla nechat vyniknout svou duši.. Dnes mám opět vlasy na ramena , ale navíc mám i své nedokonalé tělo které miluji takové jaké je, ale chápu že někteří jej vidět nemusí , takže i když ráda chodím nahá , nevnucuji jej ostatním… A i když na mne hází jiní špínu jsem toho prosta ,avšak lhala bych , že mne to na chvíli nezamrzí , ale vím že to je jen jejich duše, která se brání vidět je samotné … Co se týká sexu jak jsme již psala , není důležité kolikrát se uděláš nebo jestli vůbec , i když dříve jsem si připadala divně možná neschopně , když se partner neudělal, navíc jsem měla takové zvláštní úchylky, dnes vím, že to bylo jen proto , že jsem se nechtěla celá odevzdat, namlouvala jsem si , že jsem perverzní, protože jsem se bála to opravdu zažít, měla jsem piercing na který jsem byla pyšná, protože skrýval mé nejtajnější já …
Dnes už jej nemám, časem jsem totiž pochopila , že o tom to není. Pokud chci cítit a milovat není jiná možnost než se otevřít. Milování je přesně o tom že , nezáleží kde, ale jak a s kým… Vcítit se do toho druhého , dýchat jeho dechem , cítit to co cítí on, jen tak jsi schopen dosáhnout toho nejvyššího a nejkrásnějšího uspokojení …
Tak a to je o mě asi vše, nevím zda se někdy setkáme, nebo po té co si přečteš tenhle monolog mého já , neprchneš ve zděšení , že mi naprosto nerozumíš . Netuším jestli rozumíš nebo ne , ale nestydím se za to co jsem napsala protože , takto to ve mně je a nedokážu se přetvařovat , vlastně ani nechci . Našla jsem hodnotu své svého já a přestala být jen hledající a zmatená. Je osud pokud to teď odhalilo , že bys jen marnil čas a nezlobím se na tebe, mě tohle umožnilo abych napsala tento dopis a přestala plýtvat frázemi …